Historie

O osadě Mirzichaw se dovídáme poprvé v roce 1338, kdy byl urovnán spor o desátky z této vsi, které vybíral dolnobobrovský farář Bušek, ačkoliv patřily podle nadání Přibyslavově špitálu sv. Ducha na Starém Brně. To svědčí o tom, že osada Mirošov byla založena na území Přibyslava z Křižanova, a to po jeho smrti. S Dolní Bobrovou se později část dostala do majetku žďárského kláštera. V blízké vsi Lhotce stávala od 14. století malá vodní tvrz zdejších vladyků. V dalších stoletích připadla Mirošovu a samotná Lhotka zanikla. V roce 1693 už byla tvrz pustá a v dnešní době po ní nejsou žádné pozůstatky. Lokalita se nacházela při cestě z Mirošova do Strážku a k Zábršovu mlýnu.

Z původní rychty povstal Mirošovský dvůr, připomínaný v 1. klášterním urbáři (1407), kdy se zde připomíná Dvořák, kolář a majitel dvora Václav Zetík. V obci býval mlýn, v 18. století zde pracovali dva mlynáři a pomocník. Později byly v Mirošově dva svobodnické dvory, v roce 1886 došlo ke sloučení obou dvorů a v roce 1893 zřídil majitel Mořic Klimeš na místě mlýna parní škrobárnu se sušírnou.

V roce 1884 započalo v Mirošově školní vyučování. V roce 1891 byla dokončena silnice do Bobrové, v roce 1902 započala stavba silnice do Moravce a v roce 1922 byla dostavěna okresní silnice k Blažkovu a Dolní Rožínce. V roce 1895 byl v Mirošově založen sbor dobrovolných hasičů a roku 1897 bylo postaveno hasičské skladiště. V roce 1929 byla obec elektrifikována.

Jediná dochovaná pamětní kniha Mirošova byla založena v roce 1924 a kromě popisu obce, počasí, přírodních úkazů a nejrůznějších větších i drobných událostí ze života jejích obyvatel nabízí také přehled politiky, hospodářství, společnosti apod. v tehdejší republice.

Malé ukázky z pamětní knihy:

Z roku 1924:

Konservativní povaha občanů zdejších udržuje i politicky smýšlení lidu napravo ve straně lidové, v níž organisována většina zdejšího obyvatelstva. Strana tato má zde organisaci dospělých i mladých ve Sdružení venkovské omladiny. Novotám nepřístupná povaha nedá zde po šestiletém trvání republiky zajít skrytému přesvědčení, že republika jest jen cosi přechodného, co dříve nebo později  zanikne, by učinilo místo dědičnému vládci.

Z roku 1926:

V úpravě a přestavování dvora pokračoval i letos p. Mořic Klimeš, jenž upravil a uvnitř přestavěl obytné stavení a obehnal celou velikou zahradu kamennou a betonovou podezdívkou s drátěným plotem. K rychlejšímu obdělávání polí koupil si p. Klimeš v září traktor, jehož bručení a práce vyrušovala po celý měsíc klid vesnice. Byla to novota, již zde nikdo neznal, a proto mnozí s úsměškem na jeho plahočení se v půdě hleděli.

Z roku 1933:

Ještě jednu zvláštnost z prvé polovice roku tu dlužno zaznamenati. Před polednem 2. května přilétl do vesnice párek čápů. Poletoval po stromech a staveních, a když ani druhého dne nezmizel, dali občané na různá místa za staveními na stromy koše apod. Čápi opravdu se zde usadili, a to na jilmu u čísla 45 u Uchytilových. Z tohoto domu jim tam dán koš, jejž brzy naplnili haluzemi a slámou. Celá vesnice hlídala a radovala se z nich, když na půl dne odlétli, na rtech každého občana bylo lze čísti otázku: Vrátí se? Usadili se, ba i dvě vajíčka snesli. Rádi odlétali daleko za potravou. A to se jim stalo osudným. V neděli 28. května po ránu odlétli, ale k večeru se vrátila jen čápice směrem od Moravce či Pikárce – celý týden postávala u hnízda, ale nedočkala se čápa, jako jsme se nedočkali my všichni. Nějaký špatný člověk ho patrně zastřelil. Až po 10 dnech odlétla i čápice, a bylo po radosti. Usazení čápi byli obdivováni nejen domácími, ale i celým okolím, odkud hojně lidé přicházeli, aby je shlédli a poslechli si jejich veselý klapot zobany. Vajíčka byla dána zprvu u Uchytilů pod slepici k vylíhnutí, ale pak zničena.

Polární záře - rok 1938

Rok dvacátého výročí naší samostatnosti a současně rok katastrofy a nejhlubšího ponížení. Snad i přírodní úkazy věštily nadcházející hrozné dějinné události. 25.ledna za jasné mrazivé noci byl nádherný úkaz - polární záře, rudě zbarvená, od východu k západu po celé obloze jako obrovská duha. Nejsilnější záření o 11.hodině do půlnoci. Při počátečním záření po 8.hodině se lidé hojně polekali, neboť považovali rudou zář za velký požár. V našich krajinách je to velmi vzácný jev, zvláště temně rudé až krvavé zbarvení oblohy. Staří lidé vidí v tom věštbu blízké války. Menší polární záře byla též v noci z 28. na 29.září 1938.